Jako každý pilně učící se student i já potřebuji sem tam vydechnout :) a vydat se do světa. Tentokrát jsme si s celou naší smečkou dopřáli opravdu slunný výlet na chorvatský ostrov Korčula do města Vela Luka. Pro ty jež jsou milovníky slunění na pláži, sbírání všech darů moře a poznávání památek je toto místo jako stvořené. Ale ani obdivovatelé vodních sportů či vydatní jedlíci si rozhodně stěžovat nebudou! A jak sami vidíte je to opravdu nádhera...

I naše GRACE si tam užila své a myslím si, že při troše opatrnosti je dovolená se psem báječná věc: cesta v autě se dá báječně prospat, z trajektu je báječný výhled na všechny ty "mořské kachny" a jakmile se zjistí, že ten hukot je jenom "šplouchající" voda o útesy, to hned "spadne hřebínek". Poté odpadne i odpor ke slané vodě (a k naší nevoli se stane vodou pitnou) a celý zbytek dovolené je už jenom o ponorkování, plavání a tahání oblázků z vody ven

Ale všechno krásné má i své stinné stránky....a je více než jasné, že hlavním problémem těchto rybářských měst jsou právě toulaví psi a kočky. Den před naším nástupem na trajekt, který nás měl na ostrov donést jsme se setkali s velmi pěkným hafanem bíle barvy vzhledu nepovedené krátkosrsté kolie. Což o to, člověk si řekne, že psů je na pláži spoustu a většina z nich už ví jak si vyžebrat něco dobrého na zub od turistů, ale od majitelky apartmánu jsme se dozvěděli, že psa zde přivezli čeští turisti a nechali ho napospas osudu.....celý den tak chodí a hledá......nevím, nemám dalších slov pro něco takového. Nikomu bych nikdy nepřála nic zlého, ale říkám si, že na každého jednou dojde...!

Naše bydlení bylo 6 km od Vela Luky, městečka plného psů. Přes den, v těch velkých parnech celou dobu pospávali v křoví nebo pod stromy, ale v noci začal opravdový rej. Někdy chodili sólo, ale většinou kde bylo žrádlo, tak tam se shlukli jak překupníci :) Nutno podotknout, že vypadali, že jim ke spokojenému životu vůbec nic nechybí, možná jen nějaké to kilo, ale byli to znalci ve svém oboru - dbali dokonce pravidel provozu :), myslím, že zde by patřilo chorvatské "hvala ljepa" všem řidičům za ohleduplnost. A hlavně to byli hafani moc pěkní, jednoho co vypadal jak menší italský ohař jsem si už už vezla domu.....fotku bohužel nemám, tak alespoň ukážu bráškového oblíbence BOBINU.
 

Volně žijící kočky podle mne už takové štěstí jako psi na ostrově nemají. V městě Korčula je sice Spolek na ochranu koček, ale z toho co jsem viděla mi trnul úsměv na tváři. Až na výjimky šlo o zvířata, kterým život připravil opravdu těžký boj. U supermarketu měli kocouři svůj harém, kočky ke který patřily tak dvě koťata (ale bůhví co se stalo s tím zbytkem) vypadaly dost ztrhaně tamními  podmínkami a k tomu ještě malé (netvrdím, že u nás je to jiné, ale ne v takovém počtu). Byly tam i micky březí a všelijak nemocné. Kočky chované doma (pár takových tam taky bylo) se měly nejspíš jako v bavlnce.....

Abych pravdu řekla, tak už jsme jednu takovou společnici málem doma měli. Šlo o kočku plážovou (rozumějte dělala nám společnost celou dobu pobytu), říkali jsme ji všemožně, jen abychom si na ni moc nezvykli. Avšak i přesto se stala naším andílkem. Domů jsme sice odjížděli v klidu, ale po cestě už začalo být hodně smutno. Nebudu přehánět, když řeknu, že jsme tam nechali kousek našeho srdce a tak nezbývá než věřit, že si tam naše vysněná ELZA žije svůj štastný a svobodný život . . .