Naše začátky

Když Beauty vzhledem k okolnostem skončila své využití v chovu a já dosáhla věku, který mi již neumožňoval účastnit se soutěží Junior Handling, hledala jsem činnost, která by nás společně zaměstnala. A protože je povahově spíše jako spící princezna, tak netrvalo dlouho a objevily jsme canisterapii.

Canisterapie je označení způsobu terapie, při které se využívá pozitivního působení psa na člověka. I poté, co jsme se staly členy společnosti Podané ruce a úspěšně absolvovaly naše první canisterapeutické testy(dnes již máme za sebou druhé), jsme teprve stály na počátku. Čtení knih  se rozhodně nevyrovná získaným zkušenostem z praxe! A i pokud už zde nějaké zkušeností jsou, stále je čemu se učit, neboť v canisterapii je pro její rozmanitost nejdůležitější individuální přístup, který by měl zajistit to, že jak pacient tak i čtyřnohý terapeut se budou těšit na další navštěvu!

Nejprve jsme navštěvovaly Dětský rehabilitační stacionář, který byl rozdělen podle věku a stupně postižení na 3 oddělení, ve kterých byly velmi přátelské dětské a rehabilitační sestry. V tzv. těžkém oddělení byly děti nejen nejmladší, ale také nejpostiženější. Měly např. špatnou motoriku, některé ani nevnímaly své jméno. Postupem času jsme zjistili, že Beauty má vliv i na toto oddělení. Martínek se rozvykládal a malá Michalka se vždycky smála, sotva jsme vešli do dveří. V druhém oddělení byly již děti velmi vnímavé, a tak nepřekvapilo zjištění, že zatímco jedna holčička měla panickou hrůzu z pejsků, tak druhá by o nich básnila pořád. Ve třetím oddělení se na Beauty těšili všichni. Jejich usměvavé tváře to jen dokazovaly. Zatímco v prvních dvou předešlých skupinách děti většinou ležely vedle Beauty (sem tam si o ni někdo opřel hlavu), hladily ji a dávaly piškoty, tak ve třetím oddělení byla neustále česána a děti si ji vodily po místnosti. Mnohdy chtěly, aby se plazila nebo nosila míček. Za odměnu i obdarovávali piškoty. Ale některé věci se měly jinak, než to vypadalo, a občas nějaké to dítko zaplakalo i pořádně zatahalo nebo dloublo tam, kam by nemělo, avšak Beauty zůstávala stále, řekla bych až flegmaticky klidná a tiše přetrpěla nějaké to šťouchnutí. Beauty se zde vždy těšila, akorát nevím na co více, jestli na děti nebo na piškoty.

 Občas jsem zde brala i mladší fenku Grace, která starší děti vyprovokovala ke hře a měly ohromnou radost z  její přítomnosti.

Poté jsme jeden rok navštěvovaly Léčebnu pro dlouhodobě nemocné v Ostravě – Radvanicích. Zde si Beauty také oblíbili a dokazují to nejen slova, ale i úsměvy pacientů za kterými chodila. Pro větší počet pacientů jsme si museli udělat určitý systém. Vybraní pacienti jsou ještě předem dotazování, zda mají rádi zvířata a zda by pejska vůbec chtěli vidět.  Většina pacientů Beauty neodmítla a mnozí z nich se na nás už předem vyptávali. Byly jsme pak obě „vtaženy“ do nejrůznějších vyprávění ze života, občas jsme si vyslechly nějaké to postesknutí po domově či po svém zvířecím miláčkovi. To člověku opravdu vhrknou slzy do očí. Ale není to jen o smutku a o lítosti nad prožitým životem, mnozí z nich si zachovali pozitivní přístup k životu i ve stáří. 

Pro větší fyzickou i psychickou zátěž, kterou navštěvování LDN představuje, jsme určily dobu návštěv  pouze na 2x do měsíce, na dobu 60 minut.

 Po dvouletém působení "na scéně" canisterapie jsem se vzhledem k Beautčinému věku rozhodla, že už ji nadále nebudu pro tuto činnost využívat a navždy jsem ji "pasovala" na gaučového psa.  Je pravda, že někteří psi se dají do role canisterapeutického psa částečně připravit, ale jen ti „opravdoví“ se s touto povahou narodí. Troufám si říct, že Beauty je jedna z nich, protože její trpělivost a poddanost v určitých situacích, které v zařízeních nastaly,  byla opravdu obdivuhodná. Nyní si zaslouženě užívá důchodu.

Zpět